ŽÍT, Aneb sonda do mé (ne)zajímavé existence #2

18. srpna 2017 v 21:35 | IRONNICK-94 |  hluboce osobní
Když jsme nastoupili do první třídy, spolužáci byli naší třídní učitelkou upozorněni na to, že máme jistá zdravotní omezení a že místo toho, aby se nám smáli by nám měli spíše pomáhat, lhal bych kdybych tvrdil, že se nenašlo pár těch, kteří si ono upozornění vzali k srdci a svým způsobem nám školní docházku dělali snesitelnější. Ve druhé třídě přišel opět čas našeho odjezdu do ozdravovny, na který jsme se samozřejmě těšili, po tomto pobytu však následovala operace a po nutné době potřebné ke zotavení opět ozdravný pobyt. To vše mělo samozřejmě za následek to, že jsme absolutně nestíhali dohánět látku, která se během té doby ve škole probírala a museli jsme proto opakovat druhou třídu. Nové třídě už se nikdo neobtěžoval vysvětlovat, jak by se k nám vzhledem k handicapu měli chovat, tam teprve začalo to správné peklo a doslova šikana, protože v nás noví spolužáci spatřovali nejsnadnější cíle. Vymýšleli mám všemožné hanlivé přezdívky a nabádali své kamarády ke stejně omezenému chování a ti se ve většině případů nechávali velmi snadno strhnout silou většiny. Ještě dnes mám v živé paměti situaci, kdy si na nás před školou počkalo několik lidí a značnou část cesty domů šli s námi, pokřikovali na nás a všemožně provokovali, došlo to až tak daleko, že mě hodiili obličejem do kopřiv a bráškovii málem zlomili ruku. Snad nejzvláštnější byl fakkt, že se v této skupince dětí objevila i jedna dívka, která ovšem na situaci začala nahlížet jinak ve chvíli, kdy kousek od nás spatřila svou matku. To byl také moment, kdy nás opustil i zbytek skupiny a my jsme pokračovali v cestě domů sice s pláčem, ale konečně sami. Sám nechápu, jak je možné, že i přes tyto zážitky ve mě přetrvala touha být přijímán ostatními, často jsem přemýšlel, jak to udělat, abych zapadl. Jakékoliv sporty nepřipadaly v úvahu a počítač jsme doma ještě neměli, takže jsme si se spolužáky nemohli vyprávět ani o hrách, jak bylo tehdy zvykem. Všechny tyto okolnosti z nás v té době dělali velmii asociální děti. Ale i to se nakonec ukázalo, alespoň z mého pohledu jako dobrá věc, začal jsem hodně číst, knihu jsem bral do rukkou kdykoliv byla možnost. Velmi dobře si pamatuji, že mou první přečtenou knihou byl Robinson, kterého jsem byl schopen číst několikrát po sobě a stále mě to bavilo, jako když jsem tu knihu otevřel poprvé. Psycholog nebo psychiatr by vám na základě této informace možná řekl, že to bylo proto, že jsem si sím připadal jako trosečník. A něco na tom možná je, v té době jsem o tom ale tak hluboce nepřemýšlel.
 

ŽÍT, Aneb sonda do mé (ne)zajímavé existence

5. srpna 2017 v 9:00 | IRONNICK-94

Ještě než jsem začal psát jsem dlouho přemýšlel nad tím, jak bych se vám nejlépe uvedl a došel jsem k závěru, že nejlepší to bude takhle: Jmenuji se David, pocházím z malinkého městečka na samém severu Čech a mám čtyři sourozence, podle rodného listtu jsem se narodil v Srpnu roku 1994 v Liberci, ovšem jeden z mých bratrů, mé dvojče, přišel s vlastní teorií, podle ní jsem připlaval v košíku po řece a má drahá maminka si mě vzala domů vlastně z nutnosti a tak trochu muselo zapracovat i svědomí. Podle všeho se jí totiž více než obsah zalíbil samotný košík a svědomí jí needovolilo hodit mě zpět do řeky. Nevím, co je na tomto tvrzení pravdy, jelikož zmiňovaný košík jsem doma nenašel, Ale jak jsem v průběhu let zjišťoval, moje maminka trpí takovým tím shromažďovacím syndromem "To se bude jednou hodit" což by mohl být důvod mého setrvání v domácnosti. Jedna věc mii však stále není jasná, jak je možné, že i když jsem údajně adoptovaný, s bratrem jsme si tak podobní a dokonce trpíme stejným handicapem. V mé mysli tak vznikla další teorie. Moje maminka musela mému bratrovi brutálně fyzicky ublížit a způsobiit mu tak zranění která vyústila v trvalý handicap a to vše v zájmu toho, abych nepojal jakékoliv podezření o tom, že by moje matka nemusela být mou matkou. Navzdory občasným výkyvům v oblasti funkčnosti rodiny jsem prožil vlastně celkem spokojené dětství ačkoliiv jsem vždy trpěl a dodnes trpím žalostným nedostatkem přátel. Moment, který mnou v dětství otřásl snad nejvíce bylo zjištění, že jsem se narodil s Dětskou mozkovou obrnou, které přišlo v mých pěti letech . Už dříve jsem sice vnímal, že se od lidí ve svém okolí výrazně liším, ale do doby, než jsem zjistil, co se mnou vlastně je jsem nepovažoval za důležité se tím nějak zásadně zabývat. Když se na to dívám zpětně, vlastně mi toto zjištění bylo v životě více k užitku než ke škodě.

Ještě než jsem nastoupil do školy jsem byl společně s bratrem vyslán na ozdravný pobyt do Krkonoš. V té době jsem byl neuvěřitelně fixovaný na svou maminku a onen ozdravný pobyt měl být první zkouškkou samostatnosti. Vzpomínám na moment po tom, co jsme absolvovali s bráškou vstupní prohlídku a pžebírala si nás zdravotní sestřička, která nás měla uvést na oddělení. Ohledl jsem se po mamce, která byla k mému překvapení na odchodu, dělalo mi velkký problém pochopit, že následujících šest týdnů mám být obklopen cizími lidmi a spoustou dětí, které trpěly jak fyzickými, tak mentálními handicapy. Vypadalo to tam trochu jako v Xavierově škole z filmu X-Men (tím však nechci říct, že bych si připadal jako obklopený mutanty) ale v jistém smyslu toto zařízení jako Xavierova škkola takk trochu působylo, alespoň tedy na mě a to v tom smyslu, že jakmile jsem si na toto prostředí zvykl, došlo mi, že se ve společnosti všemožně handicapovaných lidí učím vyrovnat se s tím jak na tom jsem. První den jsem kompletně celý probrečel, Byl tam se mnou sice bráška, ale vzhledem k mé fixaci na matku mi to prostě nestačilo. Všech přítomných jsem se po několik následujících dní velmi stranil, dokonce jsem chodil spát mnohem dřív než jsem musel a to hlavně kvůli tomu, že jsem se domníval, že čím dřív půjdu spát, tím dřív mi pobyt uteče a zase se uvidím s maminkou. Postupem času jsem sii však na lidi okolo začal zvykat a snad i díky společnýn aktivitám jsem někkteré z nich začínal mít rád. Přijímali mě takového, jaký jsem a nekoukali na mě skrz prsty. Šest týdnů nakonec utelko jako voda a my jsme s bratrem měli jet domů. Přiznám se, že po tak dlouhé době strávené v ozdravovně se mi nakonec ani moc odjíždět nechtělo. Později jsem zjistil, že náš pobyt měl být ještě o dva týdny delší, ale tak, jako nám se stýskalo po domově, stýskalo se i naší mamince po nás a údajně si nás doslova vybrečela. Radost, jakou jsem měl když jsem po měsíci a půl maminku opět viděl se slovy snad ani nedá vyjádřit. Než jsme dorazili domů, myslím, že jsme jí museli vymluvit díru do hlavy, museli jsme se s ní totiž nutně podělit o veškeré zážitky a tak jsme kčičeli jeden přes druhéhoé a sdělovali jsme své dojmi, což nám mimochodem vydrželo ještě nějkolik dní po příjezdu.

Samotný příjezd byl svým způsobem zvláštní, jelikož jsme si opět museli zvykat na domácí prostředí a srovnat se s tím, že jsme vypadli z řádu, který nám byl v ozdravovně nastaven, takové přivykání alespoň mě trvalo nejméně čtrnáct dní. Pak už bylo zase vše ve starých kolejích.
Vzpomínám si, že narážet na to, že mě handicap v něčem omezuje jsem začal až s nástupem na základní školu. Jak známo, děti dokážou být neuvěřitelně zlé a to jsme si měli na vlastní kůži vyzkoušet během prvního stupně. Děti okolo nás nám dávaly výrazně najevo, že jsme jiní a že mezi ně nepatříme a to včetně našich spolužáků. Nebyli jsme na takový přístup zvyklí a logicky nám působilo potíže pochopit, proč je pro ostatní takový problém nás přijmout. Velmi často jsme chodili domů uplakaní, sám sebe jsem se často v slzách ptal "proč já?" Základní škola jako taková nám s bratrem přichystala velmi krušná léta. Tak jako zřejmě každé dítě s handicapem jsme se i my dva snažili nějak zapadnout a dokázat ostatním, že zase nejsme tak odlišní, to se však jevilo jako neskutečně obtížný úkol. Byly chvíle, kdy jsem z reakcí spolužáků a ostatních dětí získával dojem, že bych se snad měl soustavně omlouvat za to, jaký jsem, což je pro mě z dnešního pohledu absolutně nepochopitelné a absurdní. Ale aniž by mi to v té době docházelo, dostával jsem neuvěřiitelně hodnotnou lekci do života. Vzhledem k tomu, jak se spolužáci tvářili, když mělo dojít na jakoukoliv skupinovou práci mi bylo vždy jasné, že nikdo z nich nechtěl, abych byl zařazen zrovna do jejich skupiny. Tento přístup trval až do konce základní školy, takže jsem si během těch let vybudoval odpor vůči týmovým pracem. Ač se to zdá zvláštní, to nejhorší nělo teprve přijít.

Deníček Asociálního Pseudointelektuála #2

7. července 2017 v 10:19 | IRONNICK-94
Na základě kladných ohlasů na první část zápisků z deníčku asociálního pseudointelektuála jsem se rozhodl uveřejnit dalších pár postřehů, které jsem nasbíral během své cesty mým jinak celkem nudným životem. Doufám, že i toto pokračování se zde dočká alespoň podobné zpětné vazby.

Z deníčku asociálního Pseudointelektuála #10: Vzhledem ke stále vzrůstajícímu počtu mých lesbických kamarádek občas přemýšlím nad tím, že bych se nechal přeoperovat abych si alespoň trochu zvýšil šance, ale podvědomě tuším, že by mi to stejně nepomohlo.

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #11: často se setkávám s tím, že mi lidé závidí, že můžu jíst jak se mi zachce a nepřibrat ani deko, zatím co já mám deprese z toho, že jakožto dospělý jedinec po dvacátém roku života vážím tolik, co průměrná patnáctiletá slečna.

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #12: Už ani nepočítám kolikrát jsem stál před zrcadlem a v duchu jsem se ptal, jak je možné, že jsem byl jednou z nejrychlejších otcových spermií.

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #13: Říká se, že oči jsou okna do duše, s mým šilháním a pár dioptriemi už jde spíše o luxfery.

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #14: Vždy jsem toužil po možnosti zkusit herectví. Zklamání přišlo se zjištěním, že se svými tělesnými proporcemi bych mohl hrát možná tak Quasimoda.

Věřím, že i při čtení tohoto článku se pobavíte. Další příspěvek se zde objeví v momentě, kdy se opět ponořím do hlubin vlastní zoufalosti a naleznu tam dostatek natolik absurdních skutečností, aby bylo možno je přetavit v další zápisky do svého deníčku.
 


Deníček Asociálního Pseudointelektuála

20. června 2017 v 18:35 | IRONNICK-94
Po sérii temnějších článků bych rád napsal něco malinko odlehčenějšího a ve svém vlastním výmyslu nazvaném "Deníček asociálního pseudointelektuála" vidím přžesně to, co tento blog už dlouho potřebuje, neboť se zde objevují většinou dost vážně pojaté články. Abych vysvětlil, co je vlastněš deníček asociálního pseudoimtelekktuála. Tento můj výstřelek začal jedním facebookovým statusem, který zněl: Z deníčku asociálního pseudointelektuála: jsem spokojený když jsem sám, občas ale přijdou momenty. kdy se na přechodnou dobu potřebuji socializovat jen proto, abych se utvrdil ve svém přesvědčení, že v životě nepotřebuji nikoho. A na základě velmi kladnýh ohlasů na tento status původně míněný jako jednorázová záležitost jsem se rozhodl pokračovat v psaní příspěvků s tímto označením. Vlastně nejde o nic víc o možnost podělit se o své životní postřehy a zkušenosti, které jsem si většinu času nechával pouze pro sebe s širším okruhem lidí a pokud možno je každým takto označeným příspěvkem pobavit. K dnešnímu dni je těchto statusů devět a já bych se o ně rád podělil i s vámu a zároveň tím tuto "sérii" ze svého facebookového profilu přesunul na tento blog, ať nejsem pořád jen vážný. Upřímně doufám, že i zde se tyto moje postřehy setkají alespoň s podobným ohlasem jako mezi mými přáteli.

Z Deníčku asociálního pseudointelektuála #2: Když už se mi podaří navázat s někým vztah alespoň vzdáleně připomínající přátelství, většinou jde o podobně asociálního jedince, V drtivé většině případů se u dotyčného jedince časem projeví něco, co ho ode mě odliší ještě víc, většinou jde o nějaký druh psychické poruchy, která nakonec dotyčné osobě brání i v delším udržování vztahu s někým podobným (se mnou)

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #3: Vždy jsem byl přesvědčen o tom, že když budu milý a pozorný ke slečnám, bude snazší navázat s nimi citový vztah. Po letech snažení jsem nasbíral bezpočet kamarádek navždy a některé slečny jsem neúmyslně přesvědčil o své homosexualitě.

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #4: Dospěl jsem v životě do bodu, kdy mám pocit, že každý druhý člověk kterého potkám je hlupák. Stále se snažím zjistit, jestli mi jen narostlo ego, nebo lidé opravdu hloupnou, přičemž ani jedna z možností se mi nejeví pozitivně.

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #5: Stal se ze mě spokojenější člověk poté, co jsem pochopil, že když mi nikdo řekne "nebuď chytrej" většinou to znamená, že dotyčný nepochopil nic z toho, k čemu tento komentář směřovali.

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #6: Vždy jsem měl nízké sebevědomí, ale mé herecké schopnosti mě dostaly do pozice, kdy mě nemalá skupina lidí nesnáší za mou aroganci.

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #7: Kdysi jsem někde četl, že nesmíte žít s tím, že jste ošklivý člověk, ale přesvědčovat se o tom, že jste krásná opice. Moje sebevědomí je na vzestupu od doby co žiji v přesvědčení, že jsem nádherný šimpanz.

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #8: Mám-li mluvit o svých slabinách, tou největší byly vždy fotografie, ať se pokouším o jakoukoliv grimasu, vždy na výsledné fotografii vypadám jako Mr. Bean.

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #9: Moment, kdy se opravdu zamyslím nad tím, co dělám špatně nastává přesně tehdy, když mě odmítne i slečna, kterou nikdo nechce.

Pevně doufám, že vás alespoň některé z této řady "hlášek" pobaví, každopádně se budu snažit sem takovéto příspěvky přidávat pravidelně. Všem, kteří si tento článek přečtou předem děkuji, budu rád za jakoukoliv zpětnou vazbu.

Volání temnoty #3 Bizarní kouty internetu

6. června 2017 v 10:16 | IRONNICK-94 |  Temný kout
Když mluvím o bizarních koutech internetu, nemyslím tím deep web, jak by si někdo mohl myslet. Mám na mysli stránky plné pro někoho jen těžko uvěřitelných věcí jako jsou videa reálných vražd, poprav apod. Musím přiznat, že ačkoliv jsem se vždy považovaal za odvážného člověka, co se podobných věcí týká, prozkoumávat stránky tohoto typu jsem začal až celkem nedávno. Ne snad proto, že by mi filmy nestačily, ale z čisté zvědavosti. Většina lidí, která se zajímá o "temné stránky lidstva" snad někdy slyšela o videích jako 1 Lunatic 1 Icepick nebo 3 Guys 1 Hammer. tato dvě konkrétní videa jsou např. v komunitě youtuberů zabývajících se horrorovým obsahem často zmiňována a rozebírána, já osobně jsem o nich slyšel snad už 1000x a tak jsem se jednoho dne rozhodl, že se na tato videa podívám. Nutno přiznat, že při spouštění prvního výše zmíněného videa jsem měl srdce až v krku a tentokrát ne díky fascinaci, nebo radosti z toho, že to video konečně uvidím...byl to čistý strach. Do doby než jsem se odvážil zabrousit na stránky, kde byla tato videa jsem si totiž vždy mohl říct "Je to jen film" Ale tady už šlo o reálný svět, reálné lidi, reálné utrpení. Mám-li se přiznat naprosto upřímně, po shlédnutí těchto videí jsem si uvědomil, že jsem nejspíš naprosto otupěl. Zmíněný obrazový materiál na mě po jeho shlédnutí přestal působit...bylo to jako dívat se na další z horrorů. Fakt, že mé reakce nebyly nijak výrazně odlišné od reakcí při sledování filmů plných krve mě celkem vyděsil. Znamená to snad, že jsem naprosto bezcitný? že jsem zrůda? Podle mého je v dnešní době. kdy vám televize nabízí nepřeberné množství násilí a zvrácenosti vlastně svým způsobem logické, že už ani na reálnou vraždu v podstatě nezareagujete. Jsme přesycení vším tím, co by se nám kdysi jevilo jako absolutně nepřípustné a tudíž se stáváme imunními i vůči takto šíleným věcem. Všichni sice víme, že je to morálně špatně, ale mám pocit, že jsme se odnaučili opravdu vnímat utrpení jiných lidí, protože i když ho vidíme na videu a víme, že je to skutečné..pořád se nám to zdá neuvěřitelně vzdálené. Dokud my sami necítíme bolest, jako by se nic nedělo. A to mě vede k závěru, že pokud bych snad já měl být považován za bezcitného jen proto, že se mnou skutečná vražda nic neudělá, potom jsme bezcitní všichni.

Volání temnoty #2 Bizarní dobrodružství pokračuje

8. května 2017 v 10:59 | IRONNICK-94 |  Temný kout
Jak už jsem řekl, po objevení nového, pro někoho možná zvláštního zájmu o sériové vrahy se moje fascinace bizarnostmi začala pomalu stupňovat. Začal jsem sledovat horrory, kde hlavním bodem, který měl děsit a znechucovat bylo neuvěřiitelné množství krve a brutálních vražd. Mým nejoblíbenějším horrorem tohoto typu se stal Texaský masakr motorovou pilou. Byla to alespoň dle mého názoru nejkrvavější podívaná, na kterou bylo možno v té době narazit. Až později jsem zjistil, že to, co jsem viděl byl remake již v té době kultovního filmu z roku 1974. To však na mých pocitech a dojmech nic neměnilo. Má fascinace tímto dílem vzrostla ve chvíli, kdy se ke mě dostala informace, že stojí na reálných základech a je inspirováno případem sériového vraha Eda Geina, o kterém jsem si poté začal zjišťovat více informací. V té době jsem si upřímně nedokázal představit šílenější podívanou, to vše do doby, než jsem poprvé viděl film Saw. Nutno uznat, že tímto filmem jsem byl fascinován snad ještě víc a to už jen z toho důvodu, že hlavní "hrdina" nebyl šílený maniak bezmyšlenkovitě vraždící každého člověka, který mu přišel pod ruku, ale zvráceně geniální osoba s jasným záměrem. Ovšem o tomhle krvavém šílenství jsem začal přemýšlet i trochu jinak. Často jsem se zabýval otázkou, jestli je větší šílenec ten, kdo k tomuto filmu, potažmo celé sérii napsal scénář a nebo ten, kdo dal reálně dohromady všechny pasti tak, aby v divákovi vyvolaly pocit, že by vše mohlo fungovat i v reálném životě. Když se vrátím k hlavní postavě této série, nevím, jestli jsem to jen já, nebo by se našlo víc lidí, kteří svým způsobem jeeho záměr chápou a dokážou si ho sami v sobě ospravedlnit. Debatou na toto téma s jinými horrorovými fanoušky jsem strávil nemálo času a to především proto, že se sám ddodnes snažím zjistit, jestli je můj způsob myšlení v tomto směru normální, nebo bych měl vyhledat odbornou lékařskou pomoc. Do jisté doby jsem žil v přesvědčení, že filmy tohoto typu jsou vrcholem vší zvrácenosti, než jsem ovšem narazil na webové stránky, kde lze najít tisíckrát zvrácenější věci než ván jdy jaký horror ukáže, ale to už je téma, kterému bych chtěl věnovat samostatný článek.

Volání temnoty

6. května 2017 v 17:51 | IRONNICK-94 |  Temný kout
Ačkoliv nadpis článku může vyznít jako začátek zápisu do deníčku třináctileté EMO slečny, dovolte mi, abych vše uvedl na pravou míru. Přibližně od svých devíti let, kdy jsem se začal zajímat o sériové vrahy vnímám neustálou potřebu vyhledávat vše, co je nějakým způsobem temné a divné, počínaje horrory a konče nejtemnějšími stránkami, které lze vyhledat přes Google. V této rubrice, kterou jsem nazval "Temný kout" se s vámi chci dělit o vše možné, na co při svém hledání podivností a bizarností narážím a seznámit vás se svým názorem na tyto věci. Upřímně doufám, že se zde najde víc podobně "narušených" lidí jako jsem já. Rád bych vás seznámil s tím, kdy a jak vlastně má fascinace temnotou začala. Jak už bylo řečeno, bylo mi asi devět a jeden z mých starších bratrů přinesl domů časopis, který byl primárně určený pro milovníky hudby. Když jsem začal oním časopisem listovat, narazil jsem na dvoustranu, která vůbec nezapadala do konceptu tohoto časopisu, byla věnována "Lidským zrůdám" . Šlo o podrobný výčet nejšílenějších sériových vrahů světa přičemž ke každému z nich bylo připsáno datum narození, datum úmrtí, počet obětí a kratičký článek o tom jak tyto bestie vraždily. Normální člověk by si zmíněnou dvoustranu pčečetl jednou a byl by naprosto znechucen činy těchto lidí, já si jí dokázal prohlížet klidně třikrát za den třeba týden v kuse. Necítil jsem ale znechucení, byl jsem fascinován vším, co jsem se dočetl. Aby nedošlo k nedorozumění, nebyl jsem fascinován přímo těmi činy, spíše jsem si kladl otázku, co se dotyčným odehrávalo v hlavách během provádění všech těch zvěrstev a co vlastně může člověka donutit k tomu, aby chladnokkrevně připravil o život jinou lidskou bytost. Když členům mé rodiny došlo, že si tuto dvoustranu pročítám příliš často, dostavily se dvě reakce, Moje drahá maminka byla celkem znepokojená, kdežto můj starší bratr začal vtipkovat o tom, že ze mě bude buď detekktiv, nebo deviant. Nejsem ani jedním, ale zájem o téma sériových vrahů mi zůstal dodnes. Během let se k tomuto zájmu přiřadil zájem o další neméně divné a znepokojivé věci, ale o tom zase příště.

Dlouho jsme se neviděli

4. května 2017 v 18:39 | IRONNICK-94
Je pravda, že od posledního článku, který jsem sem napsal uplynula dlouhá doba, dovolte mi tedy objasnit, proč jsem nebyl aktivní a co se za dobu mé neaktivity jakožto blogera (silné slovo) vlastně dělo. Jednoduše jsem trpěl tvůrčí krizí snad ve všech směrech, došel jsem do bodu, kdy jsem měl pocit, že absolutně nemám co říct a i kdybych měl, nebude to nikoho zajímat. Přibližně před měsícem se však někteří mí přátelé začali zajímat o to, proč se na mém blogu dlouho neobjevil žádný článek. Po delším zamyšlení jsem si uvědomil, že kromě již zmíněné tvůrčí krize je na vině z velké části i fakt, že jsem neuvěřitelně líná osoba. Tímto bych rád slíbil té hrstce lidí, kteří si tento článek přečtou, že se budu snažit pravidelně sem psát své názory, postřehy, zážitky apod. neboť je možné (ačkoliv o tom pochybuji) že to, co já sám považuji za nudné a nedůležité může někoho pobavit nebo přimět k zamyšlení. Další věc, která se udála během doby mé neaktivity zde je, že jsem se rozhodl začít si plnit svůj dětský sen a rozepsal jsem knihu, někteří z vás už jistě tuší, že z důvodu mé lenosti kniha zůstává stále rozepsaná a musím se přiznat, že se za to tak trochu stydím. Za dobu, kterou jsem strávil uvažováním nad tím, jestli má cenu pokračovat by totiž každý průměrný člověk napsal knihy dvě. Ale už jen proto, že se našlo pár lidí, které námět onoho rozpravovaného "veledíla" zaujal, se ke psaní hodlám vrátit a knihu dokončit. Nejde ani tolik o to, kolik lidí tu knihu bude číst, ale o to, že sám sobě něco dokážu a splním si jeden z největších snů v životě. Chtěl bych tímto poděkovat všem, kteří mě podporují v tom, co dělám a omluvit se těm, kteří čekali na další článek, kvůli vám přemohu svou lenost a budu na sobě nadále pracovat.

Jednou přijde chvíle....

14. prosince 2016 v 17:47 | IRONNICK-94
Říká se: "Nikdy nelituj toho, co jsi udělal, neboť v danou chvíli jsi to udělat chtěl."
V životě však přijdou momenty, kdy je těžké se tímto heslem řídit. Občas má člověk pocit, že to, co udělal bylo správné, avšak teprve po nějakém čase si uvědomí, že udělal obrovskou chybu. Já sám jsem tuto situaci zažil mnohokrát. Z těch mnoha případů, kdy jsem v přesvědčení, že konám správnou věc zničil něco krásného je však jeden, ke kterému se neustále vracím. Bude to pět let, co jsem poznal jednu z nejúžasnějších lidských bytostí, v té době jsem však byl příliš zaslepený vlastním egem, než abych si byl schopen uvědomit, jak výjimečná tato osoba byla a je. Kdybych vysvětloval celý příběh, mohlo by to působit jako typická telenovela a tak jen ve zkratce: Ve výše zmíněné osobě jsem vzbudil city, které jsem následně bezohledně pošlapal, neboť jsem si naivně myslel, že můžu najít ještě něco víc než jsem už měl. Utekl jsem hledat lásku k jinému člověku, o kterém jsem byl přesvědčen, že má přesně to, po čem jsem toužil. Velmi brzy jsem však zjistil, jak moc jsem se zmýlil, ale už bylo pozdě. Vlastní hloupostí jsem se připravil o největší poklad. Není to tak dávno, co jsem se svým "ztraceným pokladem" opět navázal kontakt, teprve v té chvíli jsem si uvědomil, co jsem zahodil a tak se sám sebe ptám, jestli je možné to napravit, jestli není příliš pozdě...Po letech si uvědomuji význam slov: "Dvakrát měř, jednou řež." Minulost mě poučila o tom, že některým věcem je třeba dát čas, protože pokud si své kroky dostatečně nepromyslíte, jednou přijde chvíle, kdy si uvědomíte, co vás vaše zbrklost stála. V mém případě to byla šance na krásný vztah....

Tam někde uvnitř mě...

31. října 2016 v 16:06 | IRONNICK-94
V poslední době, dejme tomu poslední 3 měsíce na sobě s mírným znepokojením začínám pozorovat změny, psychické změny. Nutno přiznat, že uplně psychicky v pořádku jsem nebyl nikdy, když vezmu v potaz fakt, že jsem od dětství v celku cholerik. Zmocňuje se mě však pocit, že v posledních měsících jsem mnohem nevyrovnanější než jsem kdy byl. Jako příklad mohu uvést skutečnost, že brečím u filmů, které by mě v "normálním stavu" nikdy nerozplakaly a u scén, které z pohledu jiných lidí vlastně vůbec nejsou a nemají být dojemné. Mimo těchto přecitlivělých reakcí vnímám větší míru morbidity a inklinace k morbidním debatám. Abych vše vysvětlil, vždy jsem se zajímal o tajemno a celkově temnou stránku všeho, ať už šlo o filmy, hudbu, mytologii a nebo lidstvo jako takové (Masoví vrazi apod.) Za poslední dobu jsem poznal dost lidí, kteří se mnou tento zájem sdílí a při konverzacích s nimi jsem začal zjišťovat, kam až sahá má představivost a jak černé myšlenky se mohou v mé hlavě objevit. Musím sám uznat, že bývám svou vlastní představivostí občas nemile překvapen. Některé z těchto černých myšlenek mě nutí vážně přemýšlet o návštěvě psychiatra. Víte, když se o jednu z mnoha takových myšlenek podělíte s někým blízkým a ten reaguje větou "Tohle už není uplně v pořádku" uvědomíte si, že se opravdu něco děje, něco hluboko uvnitř vás a že je zřejmě na čase s tím něco dělat. Možná se teď divíte, že tohle všechno píšu veřejně někam, kde si to může přečíst nespočet lidí, ale jak už jsem řekl v jednom ze svých předešlých článků, psaní je pro mě jistou terapií a v tomto případě jde spíš o ten pocit, že už v sobě některé pocity nemusím dusit. Zároveň se tím myšlenka, že s tímto svým stavem něco udělám stává reálnější a vážnější, z mého pohledu se stává závazným slibem těm, kteří tento článek budou číst.

Kam dál