Listopad 2015

Cesta autobusem

28. listopadu 2015 v 14:27 | IRONNICK-94
Dám vám radu přátelé. Pokud si chcete ujasnit kam že vlastně míří dnešní společnost, stačí se občas projet autobusem a pozorně poslouchat. To, co občas uslyšíte za skvosty je opravdu neskutečné. Např. včera jsem jel k večeru s jednou známou poloprázdným autobusem do asi 20 kilometrů vzdáleného města na jedno divadelní představení. Ale jedna tragikomedie se odehrála už v autobuse, když na jedné ze zastávek přistoupily dvě slečny přibližně ve věku 14-15 let. Dokud nezačaly mluvit, člověk by si jich snad ani nevšímal, ale pak to přišlo. celým autobusem prolétlo hlasité konstatování jedné ze slečen: "Do p**i já nemám bundu". V tu chvíli jsem se zarazil. divadlo však pokračovalo. "Ona mi jí sebrala ta k***a". V ten moment jsem nevěděl, jestli se smát nebo brečet. To největší peklo ale přišlo, když se tahle slečna rozhodla volat mamince. Nejsem sice žádný slušňáček, což ví každý, kdo mě zná. Ovšem způsobem, jakým tahle slečna mluvila se svojí mamkou jsem byl celkem zděšen. "Mami, zeptej se jí, jestli nemá mojí bundu....ne nemůžu se vrátit, prostě se jí zeptej, nebo už mám zase do pr***e nervy....Neser mě, jsem řikala, že nemůžu!!!" V duchu jsem litoval maminku dotyčné slečny, zatím co její spolucestující se hlasitě smála. Po téhle cestě jsem se jen utvrdil ve svém názoru, že děti a především ty cizí jsou zlo. Upřímně by mě celkem zajímalo, jak to celé pokračovalo. O dohru celé téhle estrády jsem byl ovšem ochuzen po tom, co obě slečny ještě stále v záchvatu smíchu opustili autobus. Myslím si, že kdybych absolvoval ještě pár takových cest, asi si ještě rozmyslím, jestli vůbec někdy budu chtít mít děti. To mě zároveň vede k závěru, že pro slečny by mohla občasná cesta autobusem s pár cizími dětmi celkem dobře zafungovat jako antikoncepce. Já jsem si z téhle cesty odnesl zážitek na velmi dlouho

Kdo jsem? Co chci?

26. listopadu 2015 v 16:58 | IRONNICK-94
Dovolte, abych se představil, jmenuju se David a jsem z malýho městečka na severu Čech jehož název snad ani nemá cenu zmiňovat. Je mi 21 a jsem lokální rapper, věčnej filosof a někdy až přehnanej kritik naprosto všeho. Podle bratrova vyprávění jsem údajně adoptovanej, historka, kterou je tohle tvrzení doprovázený už pobavila nejednoho člověka. Údajně jsem totiž připlul v košíku po řece a mamka si mě vzala domů jen proto, že se jí líbil ten košík a bylo jí blbý hodit mě zpátky do řeky. Ten košík už doma nemáme, ale já zůstal. Připisuju to shromažditelskýmu komplexu, kterým moje mamina trpí, znáte to "to se bude jednou hodit". Zatím se můj potenciál pro jakýkoliv upotřebení v domácnosti neprojevil, ale třeba to ještě přijde. Teď k bodu č. 2, tím jest otázka, co vlastně chci. pokud bych to měl brát pouze ve směru psaní blogu, chci prostě jen sdílet svoje úžasný názory na svět i s jinýma lidma. Tudíž pevně doufám, že se najde někdo, koho moje postřehy, kritický názory a hluboce filozofický rozvahy budou aspoň trochu zajímat.