Duben 2016

Psycholog amatér

29. dubna 2016 v 15:47 | IRONNICK-94
Už ani nevím, kdy to začalo, ale v jistý moment jsem si začal uvědomovat, že pro své přátelé jsem něco jako amatérský psycholog. Když se nad tím zamyslím, přijde mi to vlastně naprosto absurdní, protože já sám se často ocitám v situacích, kdy si sám se sebou nevím rady. Navzdory těmto momentům jsem však ostatním schopen radit s různými životními situacemi, ačkoliv jsem je sám nikdy nezažil, A o to víc mě často překvapuje, že se moje rady v praxi jeví jako užitečné. Čas, který trávím předáváním rad jiným je pro mě samotného určitou terapií, protože ve chvíli, kdy se zaměřím na problémy ostatních alespoň na krátkou dobu zapomenu na své vlastní, a co víc, občas v procesu udílení rad a šíření svých rádoby filosofických mouder zjistím, že vlastně vím, jak vybruslit ze situace, ve které se nacházím a o které jsem si původně myslel, že je absolutně bezvýchodná. Ovšem čas od času nastane moment, kdy se potřebuji sobecky zaměřit pouze sám na sebe a lidé, žádající o radu mě prakticky obtěžují a musím se přemáhat abych to nedal najevo a zachoval si tak status člověka, který je ochoten pomoct kdykoliv a komukoliv i přes to, že ho to naprosto vysává a zbavuje veškeré energie, kterou by zrovna v tu chvíli potřeboval zaměřit na řešení vlastních problémů. tak jako snad každý se totiž snažím za každé situace vypadat dobře a neprojevovat své špatné stránky pokud to není potřeba. Uklidňuje mě fakt, že tak jako já je na tom spousta dalších lidí, životních amatérů a teoretiků, kteří i přes svou praktickou nezkušenost radí a obětavě pomáhají často i s vědomím rizika, že se jim tato laskavost nikdy nevrátí. Ale za to je může u srdce hřát pocit, že jsou užiteční ostatním a že svou radou třeba někomu pomohli zachránit rozpadající se vztah, nebo najít cestu ze zdánlivě neřešitelné situace. Všem takto obětavým lidem, patří velký dík.

Dospělost

26. dubna 2016 v 16:56 | IRONNICK-94
Když jsem ještě chodil na základní školu, vždy jsem fascinovaně poslouchal debaty starších žáků a ať už mluvili o čemkoliv, přišlo mi to strašlivě zajímavé, Když jsem ovšem dorostl do jejich věku, došlo mi, že jejich debaty se vlastně nijak nelišily od těch našich když jsme byli menší. Zaměřil jsem s tedy na debaty dospělých, zdálo se mi, že oni přeci musí řešit něco vážnějšího. Jaké pak bylo překvapení, když jem dosáhl osmnáctého roku a stal jsem se dle zákona dospělým...ale opět jsem nezaregistroval žádnou změnu v důležitosti a vážnosti debat...Začala mi hlavou vrtat otázka, proč se někteří lidé tak těší až dosáhnou dospělosti. Nenašel jsem jeiný pádný důvod. Stát se dospělým totiž neznamená nic jiného, než to, že už za sebe musíte zodpovídat sami a tudíž řešit úřady a podobné věci. Došlo mi, že dospělost je vlastně nevýhoda a při rozhovorech s dospělými jsem si pomalu uvědomoval ten paradox...Čím je člověk starší, tím více si přeje být dítětem. Ano, není to vlastně žádná převratná myšlenka, ale ačkoliv je s ní člověk neustále konfrontován už od dětství, stejně k ní musí dojít sám. Ovšem, můj názor je takový, že fakt, že se stanete dle zákona dospělým vám stále nemusí bránit v tom, abyste zůstali dětmi, neboť jak se říká, člověk je tak starý, jak se cítí. Spousta lidí se ovšem bojí ukázat své dětské já ze strachu, že budou pro ostatní podivíny. V tu chvíli, kdy se příliš ohlížíte na to, co by si myslelo okolí však přestáváte být sami sebou. Základ je ve schopnosti uvědomit si, že svůj život žijete vy sami a kdokoliv vás bude odsuzovat za to, jací jste je absolutně nedůležitý. Pokud vás někdo nutí, abyste nosili proti své vůli nepřirozenou masku "normálnosti" odpoutejte se od tohoto člověka, neboť vás táhne dolů jen proto, že on sám se nechal svázat konvencemi a má tedy dojem, že je to to jediné správné. Správné je to, co považujete za správné vy sami a pokud chcete aspoň v něčem zůstat dětmi...zůstaňte jimi.