Červenec 2016

Pro sebe i pro "ty venku"

28. července 2016 v 9:13 | IRONNICK-94
Proč bloguju? Ve svém okolí nemám moc lidí, se kterými by se daly vést vážnější debaty a probírat hlubší témata. Žiju na malém městě mezi lidmi jejichž svět mnohdy nesahá dál než pár kilometrů za poslední městskou ceduli. Vážnější debaty se vedou maximálně po večerech v hospodě a samotná váha řečených slov závisí na počtu piv nebo panáků, které mají zůčastnění v sobě. Ano, může to vypadat, že jsem arogantní a své spoluobčany vykresluju jako bandu nemyslících buranů. Po pravdě se jen snažím vysvětlit, že koncentrace lidí se kterými se dají vést hlubší debaty na nějaké úrovni není příliš valná. A proto potřebuji své názory a úvahy ventilovat trochu jinak. K tomu mi pomáhá blog. Hlavní pro mě je fakt, že když sem napíšu to, co se mi zrovna honí hlavou, je to trochu jako terapie. V neposlední řadě se snažím svými články oslovit lidi, kteří to vidí stejně a dokážou plně chápat, co se jim snažím sdělit. Další věc je ta, že jsem dost kritický ke svému okolí a to znamená, že některými lidmi nejsem moc oblíbený. Naučil jsem se tak nějak fungovat sám pro sebe. Přiznám se, že většinu času, který mám trávím u počítače a tak se i prostřednictvím blogu snažím, aby ten čas, který prosedím před monitorem k něčemu byl, abych já sám mohl mít pocit, že jsem alespoň trochu produktivní a navíc mě psaní neskutečně baví. Každý článek, který napíšu je kouskem mě a proto jsem upřímně rád za každý pozitivní komentář, za vědomí, že se mnou někdo souhlasí v tom, co píšu. Dělám to pro sebe i pro "ty venku" Pro ty, kteří si z mých článků něco odnesou a pevně doufám, že takových lidí bude přibývat.

Krok do neznáma

22. července 2016 v 11:39 | IRONNICK-94 |  Z Deníků lokálního (ne)rappera
V úplných začátcích mojí rapové kariéry, dá-li se to tak nazvat jsem neměl absolutní tušení, jak na to. Snažil jsem se najít nejsnazší způsob, jak vytvořit první nahrávky. Jediné co jsem měl k dispozici byl starý kazeťák a spousty kazet, které nikdo neposlouchal a tudíž by nikomu nevadilo, kdybych je přemazal svými prvními pokusy o převedení svých textů do zvukové podoby. To zásadní ale pořád chybělo a tím byla instrumentální složka. Neměl jsem ponětí kde beaty sehnat, natož jak je vytvořit a tak jsem využil toho, že se můj brácha naučil od jednoho ze starších brášků beatbox. Vidím to před sebou, jako by to bylo včera, Dva malí nadšení kluci sklonění nad kazeťákem. Ten pocit byl prostě nepopsatelný. Byl to příval energie a čisté radosti z toho, že se nám dařilo něco vytvářet. V roce 2006, to znamená rok od našich začátků jsme se dostali k prvnímu vystoupení. Někteří starší žáci na základní škole věděli, že se o něco pokoušíme a kupodivu nám drželi palce a tak se rozhodli nechat nám prostor k vystoupení na mikulášské besídce. Učitelům se ten nápad sice moc nezdál, ale o programu besídky rozhodovali žáci. V den jejího konání jsem měl neskutečnou trému už od rána a modlil jsem se, aby mi třeba nevypadl text. Ale když to nakonec přišlo a já s bráškou jsme s mikrofony v rukách vylezli na podium, jako by zázrakem veškerá tréma opadla. Stáli jsme tam, před zraky skoro celého města, já řval do mikrofonu jeden ze svých prvních textů do rytmu bráchova beatboxu a lidi zírali. Když jsem text dorapoval, upřímně jsem se bál, že se nesetkáme s pochopením, ale za pár chvil se ukázalo, že opak byl pravdou. Sálem se rozezněl potlesk a já cítil pocit zadostiučinění. Pocit, o kterém jsem od toho večera věděl, že ho chci zažít znovu, pocit, který mi říkal "To, co děláš má smysl"....

Není čas ztrácet čas

19. července 2016 v 10:43 | IRONNICK-94
Ano, říká se, že není čas ztrácet čas, ale zkuste se zamyslet. Celý život se každý z nás za něčím žene, za dobrou prací, za spoustou peněz. Žijeme v představě, že pokud něco chceme, je důležité nikdy se nezastavit. Můj názor je takový, že není kam spěchat, věřím totiž v osud, což znamená, že jsem si jist tím, že nakonec všichni budeme tam kde máme být. Chápu fakt, že zrovna například peníze jsou k životu potřeba, ale nemyslím si, že by se honbě za penězi mělo obětovat naprosto všechno, protože k čemu vám nakonec budou peníze, když příjde na to, že jste netrávili čas s těmi opravdu důležitými osobami ve vašem životě. Já vím, že je to klišé, ale to nic nemění na tom, že je to fakt. slovy jednoho mého oblíbeného interpreta: "co jsou peníze bez štěstí a těžké časy bez těch které Miluješ?" Za tím, co chceme nemusíme vždy hnát jako o život, stačí pomalu kráčet, neboť jak už jsem říkal, tak jako tak dorazíme tam, kde máme být. A podle mého názoru je lepší dojít na Místo určení s vědomím, že jsme mezitím prožili i nádherný čas s těmi na kterých nám záleží, než jen tím vším prolétnout sice s tím, že máme co jsme chtěli, ale bez vzpomínek...bez vzpomínek na něco jiného než neustálou honbu za představou štěstí. Možná, kdyby mi někdo říkal to, co vám sem zrovna píšu, budu si myslet, že tohle už jsem slyšel tisíckrát od jiných lidí. Ale sám vím, i když toho nemám ještě tolik za sebou, že ve všech těch nespočetněkrát opakovaných úvahách je kus pravdy a na to, aby v nich člověk tu pravdu našel nemusí být žádný velký myslitel. Proto bych větu "není čas ztrácet čas"malinko poupravil, protože pravda je taková, že "Není čas nemít čas".

Ta láska co vydrží navždy

16. července 2016 v 9:41 | IRONNICK-94 |  hluboce osobní
Ještě než se dostanu ke střední škole, chtěl bych období povinné školní docházky popsat i z jiného úhlu. V době kdy jsem začínal chodit na základní školu se také začal formovat můj hudební vkus. Moje mamka měla a má ráda tvrdé kytary, takže to první co mě začalo ovlivňovat byly kapely jako Black Sabbath, Guns N' Roses a po čase například i Nightwish a Linkin Park. Ovšem ze strany bratrů na mě zase působily vlivy Rapu a to převážně Českého a Slovenského. Ten byl v té době vlastně ještě v plenkách. Pamatuji si, jak starší bráchové nosili domů rapová alba na kazetách. Dodnes, když si na tu dobu vzpomenu, ovládne mě pocit absolutní nostalgie. Na jedné z kazet, kterou tenkrát bráchové donesli byla také skladba "Orion - Dokument Orionek" A v tu chvíli se něco změnilo. Ačkoliv jsem se nadále nechal ovlivňovat oběma žánry, začal jsem více inklinovat k rapu. Jakkoliv to může vyznít zvláštně, moment konečného rozhodnutí nastal ve chvíli, kdy jsem se před jedním ze starších bratrů ukázal v kožené bundě a on se mě zeptal "tak ty jsi rocker nebo hoper?" V ten moment jsem začal mít pocit, že se musím rozhodnout. Nakonec jsem si zvolil cestu "hopera" což opět zásadně ovlivnilo můj život. Po nějaké době se mi v hlavě zrodila myšlenka, že sám zkusím dělat rap, měl jsem pocit, že mám taky co říct. Bylo mi deset když jsem se rozhodl, že napíšu první text. Asi není nutno připomínat, že to byla absolutní atastrofa. První polovinu textu jsem jsem si nechal napsat od nejstaršího bratra, který si už v té době psal něco do šuplíku a druhou polovinu jsem naprosto zkazil. Tak jsem odložil tužku a papír s myšlenkou, že ze mě rapper nikdy nebude. Trvalo to rok než se mi v hlavě vylouplo něco, co mělo hlavu a patu. Co se týká inspirace, Vycházel jsem z výše zmíněné skladby od Oriona. Po tom, co jsem svůj text několikrát přerapoval před známými a dostal z jejich strany vesměs pozitivní feedbach, byl jsem nabitý energií. Psal jsem jako smyslů zbavený a snažil jsem se zlepšovat. Jelikož jsem znamením Lev, byl jsem tvrdohlavý i v momentech, kdy mi někteří tvrdili, že to nemá smysl a v konečném důsledku jsem udělal dobře, že jsem se nenechal všemi rádoby kritiky zvyklat.

Uprchlíci v ČR?

15. července 2016 v 17:51 | IRONNICK-94
Ano, tohle téma už je omíláno médii pěkně dlouho a stále dokola. Já sám se přiznám k tomu, že jsem v prvních měsících po vypuknutí takzvané uprchlické krize stál na straně vystrašené většiny domnívající se, že příval uprchlíků je perfektní možnost pro teroristické organizace k rozeslání svých stoupenců po světě. Čím déle se však uprchlická krize řeší, tím více se mě zmocňuje pocit, že jde o prachsprostou propagandu. Začal jsem si všímat toho, že nám média předkládají jen jediný úhel pohledu. Neustálé opakování zpráv typu "uprchlíci jsou tu proto, aby zničili naši kulturu" nebo "musíme chránit naše rodiny" zavání čistou xenofobií a snahou držet nás jakožto řadové občany ve strachu z abstraktní představy nepřítele, ve strachu z kultury o které nic nevíme a jsme natolik líní ji zkoumat, že radši zhltneme to, co nám media nabídnou čímž v nás roste nenávist. Když se nad tím tak zamyslím a podívám se na to, co momentálně probíhá zrovna v naší malé zemičce, něco mi to připomíná. Někomu se to může zdát přehnané, ale připomíná mi to Hitlerovy postupy za dob druhé světové války. Myslíte, že by tehdy Němci začali Židy nenávidět jen tak? Ne, nechali se strhnout propagandou a přejali názor většiny, aniž by sami někdy s Židy měli osobní zkušenosti. Člověk by řekl, že jsme se právě z toho, co se za druhé světové války dělo poučili, ale opak je pravdou. Stále nám přijde jednodušší chytit se názoru většiny neboť jsme sami líní se pídit po faktech. Osobně nevěřím tomu, že by alespoň polovina lidí, kteří se drží názoru, že uprchlíci jsou zlo měla s uprchlíky nějakou zkušenost. Problém je ten, že se vžila mylná představa, že co občan Arabské země, to terorista a to opět jen díky médiím. napadá mě otázka, kolik z těch, kteří při demonstracích provolávají hesla jako "Islám v Čechách nechceme" mělo možnost se na vlastní kůži přesvědčit o tom, že muslimové, kteří k nám míří jsou opravdu tak zlí jak je nám ze všech stran tvrzeno a kolik z nich, mělo vůbec možnost nějakého imigranta vidět na vlastní oči. Momentálně je ze všeho nejdůležitější zapojit vlastní mozky a začít si zjišťovat z čeho máme strach a jestli je vůbec čeho se bát. Protože pokud propadneme hysterii a začneme bezmyšlenkovitě šířit něčí názor nebudeme nic víc než pouhé ovce.

lepší zítřky

15. července 2016 v 13:00 | IRONNICK-94 |  hluboce osobní
Jak jsem řekl v předešlém článku, můj brácha nebyl díky svým postojům oblíbený ani mezi učiteli, řekl bych, že někteří si na něj doslova zasedli. Někdy to mělo pádný důvod, jindy šlo spíš o to, že se nebál všem vmést pravdu do tváře bez ohledu na to, v jaké pozici se vůči němu dotyčný nacházel. A tak se stalo, že se znelíbil i oběma lidem, kteří na naší základní škole učili matematiku, přičemž jedním z těch lidí byl i náš třídní učitel, který dělal co mohl jen proto, aby se prácha nedostal do deváté třídy. Došlo to tak daleko, že nakonec musel dělat reparát, a jelikož, jak už jsem řekl nebyl oblíbený ani u paní učitelky, která učila matematiku v jiných třídách, je celkem jasné jak to dopadlo. Brácha reparát neudělal. když si vyžádal onen test, který mu byl při reparátu předložen a odnesl ho učiteli, který v té době učil matematiku na střední škole, bylo mu řečeno, že by měl správně dostat lepší známku. V tu chvíli nám tedy už bylo naprosto jasné to, o čem jsme celou dobu pouze teoretizovali, to, že se brácha nedostal dál byl v podstatě dětinský naschvál obou osob přítomných u reparátu. Pro mě to tedy znamenalo, že zatím, co bratr odešel na střední školu, já musel devátou třídu přetrpět sám. Samozřejmě, že spolužáci vycítili šanci si na mě pořádně smlsnout, když už za mnou nestál jediný člověk, který mě bránil. K tomu všemu si z nepochopitelných důvodů třídní učitel zasedl i na mě a bylo evidentní, že ani co se mě týkalo se mu nelíbila představa, že devátou třídu dokončím. I přes všechny peripetie se mi to nakonec podařilo...přetrpěl jsem rok šikany a očividné snahy učitele mě vyštípat ze školy. základní povinná školní docházka byla za mnou. Odešel jsem s pocitem úlevy a vědomím, že mířím na střední školu...plný naděje v lepší zítřky.

vliv homosexuality párů na děti jimi vychovávané

14. července 2016 v 14:17 | IRONNICK-94
Tohle je téma, na které jsem se chtěl vyjádřit už delší dobu, pořádným kopancem k tomu, abych tak učinil však byl až rozhovor s jednou Českou poslankyní, která se ve sněmovně nebála pronést své tvrzení, že pokud se v ČR povolí homosexuálním párům vychovávat děti, povede to k jejich zneužívání. Snad při každé odpovědi této poslankyně na otázky redaktorky jsem nepřestával vycházet z údivu, neboť se nezdráhala přiznat, že většinu informací ze kterých vychází získala na základě ndůvěryhodných webových stránek a nepodložených tvrzeních jednoho občana Norska, ve kterém se už údajně zneužívání dětí homosexuálními páry stalo realitou. Samozřejmě také použila absolutní klišé v podobě tvrzení, že dítě vychovávané homosexuálním párem přebírá vzory od těch, kterými je vychováváno, což musí automaticky v praxi znamenat, že bude homosexuální. Dalším zdrojem, ze kterého tato poslankyně čerpá mají být zprávy sdružení Ruskije materi o kterém je známo, že je používáno k propagandě. Žádná z informací, které byly touto političkou používány jako argumenty při snaze potvrdit své teze nebyla podložena žádnými sociologickými studiemi, což znamená, že veškeré její názory stojí na pouhých domněnkách. Nesmím opomenout její tvrzení, že naprostá většina pedofilních jedinců se skrývá právě v homosexuální komunitě. Tato informace opět nebyla potvrzena žádným důvěryhodným zdrojem. Podle mého názoru je naprosto zcestné tvrdit, že dítě, které bude vychováváno dvěma osobami stejného pohlaví jimi musí být zákonitě sexuálně zneužíváno. Prostě je to holý nesmysl. Zároveň mě neskutečně udivuje, kdo všechno se dnes může dostat do politiky, šířit tak své absurdní názory a vydávat je za fakta. Asi mě nikdy nepřestane překvapovat systém jakým tato země funguje, když absolutní homofob a laik dostane možnost ovlivňovat dění ve státě.

Začátek boje

14. července 2016 v 13:04 | IRONNICK-94 |  hluboce osobní
Ze strany učitelů nám bylo kladeno na srdce, že kdykoliv se ve třídě odehraje něco, co by se dalo nazvat šikanou, neměli bychom to v žádném případě brát do vlastních rukou. V těchto chvílích jsme měli prostě jít za některým z učitelů a oznámit mu, co se děje. V domnění, že to bude ten nejlepší a nejefektivnější způsob obrany jsme se tím také snažili řídit. Ale v momentě, kdy nám bylo po několikáté řečeno "já jsem to neviděl/a, takže to nebudu řešit" nám začalo být více než jasné, že se budeme muset začít bránit sami. To v praxi znamenalo, že jsme na útoky spolužáků reagovali útokem. Brácha byl v tomto směru poněkud aktivnější, takže na většinu akcí vedených proti nám začal odpovídat pěstmi. Bez ohledu na to, jestli to skončilo rozbitým nosem, měli jsme pocit, že s danou situací děláme alespoň něco málo. Je jasné, že náš způsob řešení problémů se u učitelů nesetkával s pochopením, to nejhorší však bylo, že jsme z toho my většinou vycházeli jako ti špatní. Obzvláště můj bratr se pro své postoje a reakce v těchto chvílích stával velmi neoblíbeným. Mimo fyzické a slovní napadání se odpor spolužáků vůči nám projevoval například odmítáním jakékoliv spolupráce s námi a to ne zrovna vybíravým způsobem. Kdykoliv přišlo na práci v týmu, bylo ve třídě možné zaslechnout reakce jako "Fůůůj, s nima teda fakt dělat nebudu". Tento dlouhodobější přístup spolužáků mě naučil nesnášet jakoukoliv týmovou práci, což samozřejmě také znamenalo, že jsem se naučil všechno potřebné dělat sám, jen proto, abych nemusel pozorovat znechucené a odmítavé pohledy ostatních. Tím se také potvrzuje přísloví "Všechno zlé je k něčemu dobré" neboť jsem se takto naučil na nikoho se nespoléhat, což se nakonec projevilo jako snad to nejlepší, co jsem si kdy z těchto situací mohl odnést...

Chladný dotek reality

13. července 2016 v 10:17 | IRONNICK-94 |  hluboce osobní
Po návratu z ozdravovny následovalo několik dní, kdy jsem si opět musel zvykat na domácí prostředí a na změny v okolí, během šesti týdnů se totiž spousta věcí může změnit. Zároveň mi hlavou pořád vrtala otázka, jestli ještě uvidím někoho z řady skvělých lidí, které jsem poznal při ozdravném pobytu. Po zbytek roku se nedělo nic pro můj život zásadního. To opravdu důležité mělo přijít až příští rok, kdy jsem měl nastoupit do školy. Do té doby jsem výrazněji nevnímal, že bych měl být nějak extrémně odlišný, i když sem tam jsem na ulici pozoroval zvídavé a udivené pohledy lidí, těm jsem však nevěnoval žádnou zvláštní pozornost. S nástupem do školy však přišel tvrdý náraz. Všichni víme, že některé děti umí být pěkně zlé, tím spíš když mají snadný terč. V tu dobu pro mě osobně nastalo jedno z nějhorších období v mém životě. Mě a bráchovi začaly spolužáci dávat výrazně najevo, že mezi ně nepatříme, že jsme jiní. Tenhle tlak, který jsme oba cítili se mírně uvolnil, když naše tehdejší třídní učitelka spolužákům vysvětlila náš zdravotní stav a kladla jim na srdce, že v situaci v jaké se nacházíme by nám měli spíše pomáhat. To však neměnilo nic na tom, jak nás vnímal zbytek školy, jelikož všem se to samozřejmě vysvětlit nedalo. Nicméně první dva roky povinné školní docházky proběhly relativně v klidu. Ale pak jsme opět odjeli na šestitýdenní ozdravný pobyt po kterém následovala operace a hned po ní dalších šest týdnů v ozdravovně. Tohle všechno logicky znamenalo, že jsme ve škole zmeškali co se dalo, tudíž jsme museli opakovat druhou třídu, tam začalo to pravé peklo. V nové třídě už se totiž nikdo nenamáhal s vysvětlováním toho, jak je třeba nám pomáhat a tak podobně. Spolužáci na nás tedy začali nahlížet jako na něco méně než byli oni a taky se k nám tak chovali. Začalo to posměšky a různými přezdívkami odvozenými od našeho zdravotního stavu, ale u těch to neskončilo. Stávalo se, že jsme kolikrát byli i biti. Nikdo sice neměl důvod, ale ten nebyl potřeba, těm pro které jsme byli terčem stačilo, že si to prostě mohli dovolit....

První kroky k samostatnosti

12. července 2016 v 16:43 | IRONNICK-94 |  hluboce osobní
Tak jako asi pro každé dítě, které má poprvé trávit delší čas bez matky i pro mě bylo v prvních dnech pobytu v ozdravovně složité se vyrovnat s tím, že mi mamka jednou nestojí za zády. Nevěděl jsem co mě čeká a tak jsem byl logicky vystrašený. K tomu všemu se přidal neskutečný stesk, což mělo za následek, že jsem pžibližně první čtyři dny v podstatě celé proplakal. Dokonce jsem chodil dřív spát, jelikož jsem si říkal, že čím dřív budu chodit spát, tím dřív se budu moct vrátit domů. Po několika dalších dnech jsem si ovšem začal uvědomovat, že ona ozdravovna není zas tak špatné místo, když nad tím zpětně přemýšlím, odjezd tam pro mě byl tím samým, čím byl zdravé děti odjezd na tábor. Poznal jsem zde spoustu nových kamarádů a zároveň s tím jsem si při pohledu na ostatní začínal uvědomovat, že na tom vlastně ani nejsem tak zle. Vídal jsem okolo sebe denně lidi, kteří na tom byli mnohem hůř. Postupem času jsem přestával mít čas na stesk, neboť každý můj den byl vyplněn cvičením a různými dalšími procedurami, prostě se pořád něco dělo. Upřímně, ani mi nedocházelo, že tím samým, čím jsem si já procházel v prvních dnech po nástupu do ozdravovny si procházela i mamka. I pro ní bylo složité si zvyknout na ticho, které kolem ní každý den bylo když jsme nebyli doma, stýskalo se jí možná víc než mě s bráchou. To nakonec znamenalo, že místo plánovaných osmi týdnů pobytu jsme v ozdravovně strávili pouze šest. Později jsme se od mamky dozvěděli, že to bylo proto, že si nás doslova vyplakala. Ovšem po oněch šesti týdnech se situace obrátila, byli jsme na jednu stranu rádi, že se vracíme domů, ale na druhou stranu nás mrzelo, že opouštíme nově získané přátelé, o kterých jsme netušili, jestli je vůbec ještě někdy uvidíme....

Vitejte v mém životě

11. července 2016 v 21:03 | IRONNICK-94 |  hluboce osobní
Víte, jedním z mých největších snů bylo vždy napsat knihu, sním o tom už tak od svých devíti let, kdy jsme s mým bratrem začali psát pohádky. Asi si dokážete představit na jaké úrovni byly tyto příběhy vzhledem k našemu věku psány. Ale to nic neměnilo na faktu, že nás to bavilo. v té době se v mé dětské hlavince zrodil sen stát se spisovatelem a ten se mě drží dodnes, ačkoliv je nutné přiznat, že jsem s tím od té doby moc nepohnul. Od doby kdy jsem zalopžil tenhle blog však ten sen opět žije, ale jelikož se řídím tím, že by se nic nemělo uspěchat, rozhodl jsem se začít prozatím jen sem psát krátké články, které vám dají možnost nahlédnout do mého života, neboť veškeré články, které jsem sem do této chvíle napsal byly velmi obecné. Nejlepší bude začít vyprávět od chvíle, kdy jsem se poprvé podíval na svět. Narodil jsem se 19. 8. 1994 v Liberci jako jedno z dvojčat. První rok svého života jsem prožil v Jablonci, pak jsme se ovšem z rodinných důvodů přestěhovali do malého městečka na severu Čech jménem Mikulášovice, kde žijeme dodnes. Když tak přemýšlím nad svou uplně první vzpomínkou z doby kdy jsem začal tak nějak vnímat svět, dochází mi, že je to vlastně i ta nejzásadnější vzpomínká, která ovlivnila celý můj život. V našich pěti letech doktoři mamce oznámili, že jsme se já a brácha narodili s Dětskou Mozkovou Obrnou. V té době jsem ještě nebyl schopen uvědomit si vážnost situace, uvědomění si faktu, že je něco špatně mělo přijít až později a to na základní škole, ale to bych předbíhal. Rok po zjištění, že jsme se narodili s DMO jsme poprvé odjeli na ozdravný pobyt do Jánských lázní, I přesto, kolik mi v té době bylo si na to vzpomínám, jako by to bylo včera. Dodnes si dokážu vybavit, jak mi bylo, když mamka opouštěla budovu ozdravovny, ve které jsme měli strávit příštích 6 týdnů, Poprvé od doby, co jsme se narodili jsme měli trávit delší čas bez mamky.....

Cesta do hlubin dívčích srdcí

11. července 2016 v 14:15 | IRONNICK-94
Uznávám, že nadpis tohoto článku může být poněkud matoucí, ale vše vám bude vysvětleno v následujících řádcích. Často se setkávám s tím, že slečny mají nízké sebevědomí na základě toho, že jim někdo řekl, že jsou tlusté. nebo ošklivé a tak dále. Já jsem přesvědčen o tom, že v každé slečně se schovávává kousek princezny, jen se musí najít ten, kdo to uvidí. Víte, možná je pravda, že některé slečny nejsou svým vzhledem uplně modelky, ale to neznamená, že nejsou nádherné.
Krása každé slečny se skrývá v něčem jiném, chce to jen najít někoho, kdo bude ochoten věnovat čas hledání té krásy tam někde hluboko uvnitř. Já věřím tomu, že na každou slečnu někdo takový čeká a proto mi přijde jako hloupost, když se některé dívky mění jen proto, aby se zalíbily svému vysněnému princi. Problém je však v tom, že onen vysněný princ nemusí být vždy ten pravý. Je třeba si uvědomit, že pokud k zaujetí určitého člověka potřebujete změnit sebe, něco je tu špatně. Můj názor je ten, že člověk, kterému na vás záleží vás bude milovat i přes vaše chyby, a možná i právě pro ony chyby. ten pravý nikdy nebude hledět na to, jestli máte pihy, nebo větší nos, nebo na to, kolik vážíte, bude vás milovat prostě proto, že jste. Pravá láska by vždy měla být bezpodmínečná, buď vás dotyčný prostě přijme takovou jaká jste a nebo to prostě není ten pravý.
Spousta z vás by mohla argumentovat tak, že doba je taková jaká je a když nebudete taková jak se po vás vyžaduje, nikdo vás nebude chtít. Opak je pravdou. Čím víc budete sama sebou, tím větší je pravděpodobnost, že ten, kdo se do vás zamiluje bude ten pravý, Možná, že to vyzní jako neuvěřitelné klišé, ale nezáleží na tom, jak vypadáte, ale na tom, co je hluboko uvnitř vás.

Mosbyho syndrom

10. července 2016 v 10:19 | IRONNICK-94
většina z nás už určitě někdy viděla seriál "How I Met Your Mother" a jistě není málo těch, kteří se ztotožňují s postavou Teda Mosbyho, i já sám v jeho osudech často nacházím něco, co se mě opravdu týká. Dá se říct, že se vidím v tom nejhlavnějším co Teda celou dobu provází a tím je touha najít pravou lásku, člověka, se kterým bych si dovedl představit mít rodinu. Jsem si naprosto jistý, že je nás víc takových, nenapravitelných romantiků a snílků. A jistě každý ve svém okolí máme někoho, kdo ví většinu, jestli ne vše o našich trápeních se vztahy a kdo sleduje celou naší takzvanou "cestu za štěstím" a společně s námi doufá, že nám to jednou vyjde. Upřímně, pro mě je postava Teda Mosbyho jistým důkazem toho, že i ten největší looser, jakým si mnohokrát myslím, že jsem má jistou naději, že narazí na to, čemu se dnes řiká pravá láska i přesto, že se ve vztazích nebo při snaze s někým vztah navázat kolikrát chová amatérsky a zbrkle. Tuhle věčnou touhu po lásce za každou cenu a zbrklé zmatené chování při snaze navázat vztah bych mohl shrnout do výrazu "Mosbyho syndrom". Když se podívám do řad svých známých a přátel, upřímně mě uklidňuje zjištění, že nejsem sám, kdo tímto syndromem trpí. Nepřestávám však věřit tomu, že tak, jako Ted, nakonec každý z nás "postižených" narazí na skutečnou lásku. Možná to potrvá ještě několik let..a možná ji najdeme třeba zrovna zítra. Ale v tom je přesně kouzlo osudu...nikdy nevíte kdy, kde a jak zasáhne.