Chladný dotek reality

13. července 2016 v 10:17 | IRONNICK-94 |  hluboce osobní
Po návratu z ozdravovny následovalo několik dní, kdy jsem si opět musel zvykat na domácí prostředí a na změny v okolí, během šesti týdnů se totiž spousta věcí může změnit. Zároveň mi hlavou pořád vrtala otázka, jestli ještě uvidím někoho z řady skvělých lidí, které jsem poznal při ozdravném pobytu. Po zbytek roku se nedělo nic pro můj život zásadního. To opravdu důležité mělo přijít až příští rok, kdy jsem měl nastoupit do školy. Do té doby jsem výrazněji nevnímal, že bych měl být nějak extrémně odlišný, i když sem tam jsem na ulici pozoroval zvídavé a udivené pohledy lidí, těm jsem však nevěnoval žádnou zvláštní pozornost. S nástupem do školy však přišel tvrdý náraz. Všichni víme, že některé děti umí být pěkně zlé, tím spíš když mají snadný terč. V tu dobu pro mě osobně nastalo jedno z nějhorších období v mém životě. Mě a bráchovi začaly spolužáci dávat výrazně najevo, že mezi ně nepatříme, že jsme jiní. Tenhle tlak, který jsme oba cítili se mírně uvolnil, když naše tehdejší třídní učitelka spolužákům vysvětlila náš zdravotní stav a kladla jim na srdce, že v situaci v jaké se nacházíme by nám měli spíše pomáhat. To však neměnilo nic na tom, jak nás vnímal zbytek školy, jelikož všem se to samozřejmě vysvětlit nedalo. Nicméně první dva roky povinné školní docházky proběhly relativně v klidu. Ale pak jsme opět odjeli na šestitýdenní ozdravný pobyt po kterém následovala operace a hned po ní dalších šest týdnů v ozdravovně. Tohle všechno logicky znamenalo, že jsme ve škole zmeškali co se dalo, tudíž jsme museli opakovat druhou třídu, tam začalo to pravé peklo. V nové třídě už se totiž nikdo nenamáhal s vysvětlováním toho, jak je třeba nám pomáhat a tak podobně. Spolužáci na nás tedy začali nahlížet jako na něco méně než byli oni a taky se k nám tak chovali. Začalo to posměšky a různými přezdívkami odvozenými od našeho zdravotního stavu, ale u těch to neskončilo. Stávalo se, že jsme kolikrát byli i biti. Nikdo sice neměl důvod, ale ten nebyl potřeba, těm pro které jsme byli terčem stačilo, že si to prostě mohli dovolit....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliška Eliška | Web | 13. července 2016 v 20:35 | Reagovat

Měl jsi to teda pěkně těžký. Je mi z toho smutno. Lidi a obzvlášť děti umí být opravdu zlí. Až se mi u toho chce brečet. Já měla ve vedlejší třídě autistu. Víš jak to dopadlo? Před několika měsíci skočil z mostu a když jsem se to dozvěděla, tak mi bylo hodně špatně. Lidi se nemají odsuzovat pro nic. Bohužel existují ubožáci, kteří to nechápou.

2 IRONNICK-94 IRONNICK-94 | 14. července 2016 v 12:08 | Reagovat

[1]: těžký jsem to sice měl, ale jak se řiká, všechno zlý je k něčemu dobrý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama