Červen 2017

Deníček Asociálního Pseudointelektuála

20. června 2017 v 18:35 | IRONNICK-94
Po sérii temnějších článků bych rád napsal něco malinko odlehčenějšího a ve svém vlastním výmyslu nazvaném "Deníček asociálního pseudointelektuála" vidím přžesně to, co tento blog už dlouho potřebuje, neboť se zde objevují většinou dost vážně pojaté články. Abych vysvětlil, co je vlastněš deníček asociálního pseudoimtelekktuála. Tento můj výstřelek začal jedním facebookovým statusem, který zněl: Z deníčku asociálního pseudointelektuála: jsem spokojený když jsem sám, občas ale přijdou momenty. kdy se na přechodnou dobu potřebuji socializovat jen proto, abych se utvrdil ve svém přesvědčení, že v životě nepotřebuji nikoho. A na základě velmi kladnýh ohlasů na tento status původně míněný jako jednorázová záležitost jsem se rozhodl pokračovat v psaní příspěvků s tímto označením. Vlastně nejde o nic víc o možnost podělit se o své životní postřehy a zkušenosti, které jsem si většinu času nechával pouze pro sebe s širším okruhem lidí a pokud možno je každým takto označeným příspěvkem pobavit. K dnešnímu dni je těchto statusů devět a já bych se o ně rád podělil i s vámu a zároveň tím tuto "sérii" ze svého facebookového profilu přesunul na tento blog, ať nejsem pořád jen vážný. Upřímně doufám, že i zde se tyto moje postřehy setkají alespoň s podobným ohlasem jako mezi mými přáteli.

Z Deníčku asociálního pseudointelektuála #2: Když už se mi podaří navázat s někým vztah alespoň vzdáleně připomínající přátelství, většinou jde o podobně asociálního jedince, V drtivé většině případů se u dotyčného jedince časem projeví něco, co ho ode mě odliší ještě víc, většinou jde o nějaký druh psychické poruchy, která nakonec dotyčné osobě brání i v delším udržování vztahu s někým podobným (se mnou)

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #3: Vždy jsem byl přesvědčen o tom, že když budu milý a pozorný ke slečnám, bude snazší navázat s nimi citový vztah. Po letech snažení jsem nasbíral bezpočet kamarádek navždy a některé slečny jsem neúmyslně přesvědčil o své homosexualitě.

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #4: Dospěl jsem v životě do bodu, kdy mám pocit, že každý druhý člověk kterého potkám je hlupák. Stále se snažím zjistit, jestli mi jen narostlo ego, nebo lidé opravdu hloupnou, přičemž ani jedna z možností se mi nejeví pozitivně.

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #5: Stal se ze mě spokojenější člověk poté, co jsem pochopil, že když mi nikdo řekne "nebuď chytrej" většinou to znamená, že dotyčný nepochopil nic z toho, k čemu tento komentář směřovali.

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #6: Vždy jsem měl nízké sebevědomí, ale mé herecké schopnosti mě dostaly do pozice, kdy mě nemalá skupina lidí nesnáší za mou aroganci.

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #7: Kdysi jsem někde četl, že nesmíte žít s tím, že jste ošklivý člověk, ale přesvědčovat se o tom, že jste krásná opice. Moje sebevědomí je na vzestupu od doby co žiji v přesvědčení, že jsem nádherný šimpanz.

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #8: Mám-li mluvit o svých slabinách, tou největší byly vždy fotografie, ať se pokouším o jakoukoliv grimasu, vždy na výsledné fotografii vypadám jako Mr. Bean.

Z deníčku asociálního pseudointelektuála #9: Moment, kdy se opravdu zamyslím nad tím, co dělám špatně nastává přesně tehdy, když mě odmítne i slečna, kterou nikdo nechce.

Pevně doufám, že vás alespoň některé z této řady "hlášek" pobaví, každopádně se budu snažit sem takovéto příspěvky přidávat pravidelně. Všem, kteří si tento článek přečtou předem děkuji, budu rád za jakoukoliv zpětnou vazbu.

Volání temnoty #3 Bizarní kouty internetu

6. června 2017 v 10:16 | IRONNICK-94 |  Temný kout
Když mluvím o bizarních koutech internetu, nemyslím tím deep web, jak by si někdo mohl myslet. Mám na mysli stránky plné pro někoho jen těžko uvěřitelných věcí jako jsou videa reálných vražd, poprav apod. Musím přiznat, že ačkoliv jsem se vždy považovaal za odvážného člověka, co se podobných věcí týká, prozkoumávat stránky tohoto typu jsem začal až celkem nedávno. Ne snad proto, že by mi filmy nestačily, ale z čisté zvědavosti. Většina lidí, která se zajímá o "temné stránky lidstva" snad někdy slyšela o videích jako 1 Lunatic 1 Icepick nebo 3 Guys 1 Hammer. tato dvě konkrétní videa jsou např. v komunitě youtuberů zabývajících se horrorovým obsahem často zmiňována a rozebírána, já osobně jsem o nich slyšel snad už 1000x a tak jsem se jednoho dne rozhodl, že se na tato videa podívám. Nutno přiznat, že při spouštění prvního výše zmíněného videa jsem měl srdce až v krku a tentokrát ne díky fascinaci, nebo radosti z toho, že to video konečně uvidím...byl to čistý strach. Do doby než jsem se odvážil zabrousit na stránky, kde byla tato videa jsem si totiž vždy mohl říct "Je to jen film" Ale tady už šlo o reálný svět, reálné lidi, reálné utrpení. Mám-li se přiznat naprosto upřímně, po shlédnutí těchto videí jsem si uvědomil, že jsem nejspíš naprosto otupěl. Zmíněný obrazový materiál na mě po jeho shlédnutí přestal působit...bylo to jako dívat se na další z horrorů. Fakt, že mé reakce nebyly nijak výrazně odlišné od reakcí při sledování filmů plných krve mě celkem vyděsil. Znamená to snad, že jsem naprosto bezcitný? že jsem zrůda? Podle mého je v dnešní době. kdy vám televize nabízí nepřeberné množství násilí a zvrácenosti vlastně svým způsobem logické, že už ani na reálnou vraždu v podstatě nezareagujete. Jsme přesycení vším tím, co by se nám kdysi jevilo jako absolutně nepřípustné a tudíž se stáváme imunními i vůči takto šíleným věcem. Všichni sice víme, že je to morálně špatně, ale mám pocit, že jsme se odnaučili opravdu vnímat utrpení jiných lidí, protože i když ho vidíme na videu a víme, že je to skutečné..pořád se nám to zdá neuvěřitelně vzdálené. Dokud my sami necítíme bolest, jako by se nic nedělo. A to mě vede k závěru, že pokud bych snad já měl být považován za bezcitného jen proto, že se mnou skutečná vražda nic neudělá, potom jsme bezcitní všichni.