Srpen 2017

ŽÍT, Aneb sonda do mé (ne)zajímavé existence #2

18. srpna 2017 v 21:35 | IRONNICK-94 |  hluboce osobní
Když jsme nastoupili do první třídy, spolužáci byli naší třídní učitelkou upozorněni na to, že máme jistá zdravotní omezení a že místo toho, aby se nám smáli by nám měli spíše pomáhat, lhal bych kdybych tvrdil, že se nenašlo pár těch, kteří si ono upozornění vzali k srdci a svým způsobem nám školní docházku dělali snesitelnější. Ve druhé třídě přišel opět čas našeho odjezdu do ozdravovny, na který jsme se samozřejmě těšili, po tomto pobytu však následovala operace a po nutné době potřebné ke zotavení opět ozdravný pobyt. To vše mělo samozřejmě za následek to, že jsme absolutně nestíhali dohánět látku, která se během té doby ve škole probírala a museli jsme proto opakovat druhou třídu. Nové třídě už se nikdo neobtěžoval vysvětlovat, jak by se k nám vzhledem k handicapu měli chovat, tam teprve začalo to správné peklo a doslova šikana, protože v nás noví spolužáci spatřovali nejsnadnější cíle. Vymýšleli mám všemožné hanlivé přezdívky a nabádali své kamarády ke stejně omezenému chování a ti se ve většině případů nechávali velmi snadno strhnout silou většiny. Ještě dnes mám v živé paměti situaci, kdy si na nás před školou počkalo několik lidí a značnou část cesty domů šli s námi, pokřikovali na nás a všemožně provokovali, došlo to až tak daleko, že mě hodiili obličejem do kopřiv a bráškovii málem zlomili ruku. Snad nejzvláštnější byl fakkt, že se v této skupince dětí objevila i jedna dívka, která ovšem na situaci začala nahlížet jinak ve chvíli, kdy kousek od nás spatřila svou matku. To byl také moment, kdy nás opustil i zbytek skupiny a my jsme pokračovali v cestě domů sice s pláčem, ale konečně sami. Sám nechápu, jak je možné, že i přes tyto zážitky ve mě přetrvala touha být přijímán ostatními, často jsem přemýšlel, jak to udělat, abych zapadl. Jakékoliv sporty nepřipadaly v úvahu a počítač jsme doma ještě neměli, takže jsme si se spolužáky nemohli vyprávět ani o hrách, jak bylo tehdy zvykem. Všechny tyto okolnosti z nás v té době dělali velmii asociální děti. Ale i to se nakonec ukázalo, alespoň z mého pohledu jako dobrá věc, začal jsem hodně číst, knihu jsem bral do rukkou kdykoliv byla možnost. Velmi dobře si pamatuji, že mou první přečtenou knihou byl Robinson, kterého jsem byl schopen číst několikrát po sobě a stále mě to bavilo, jako když jsem tu knihu otevřel poprvé. Psycholog nebo psychiatr by vám na základě této informace možná řekl, že to bylo proto, že jsem si sím připadal jako trosečník. A něco na tom možná je, v té době jsem o tom ale tak hluboce nepřemýšlel.

ŽÍT, Aneb sonda do mé (ne)zajímavé existence

5. srpna 2017 v 9:00 | IRONNICK-94

Ještě než jsem začal psát jsem dlouho přemýšlel nad tím, jak bych se vám nejlépe uvedl a došel jsem k závěru, že nejlepší to bude takhle: Jmenuji se David, pocházím z malinkého městečka na samém severu Čech a mám čtyři sourozence, podle rodného listtu jsem se narodil v Srpnu roku 1994 v Liberci, ovšem jeden z mých bratrů, mé dvojče, přišel s vlastní teorií, podle ní jsem připlaval v košíku po řece a má drahá maminka si mě vzala domů vlastně z nutnosti a tak trochu muselo zapracovat i svědomí. Podle všeho se jí totiž více než obsah zalíbil samotný košík a svědomí jí needovolilo hodit mě zpět do řeky. Nevím, co je na tomto tvrzení pravdy, jelikož zmiňovaný košík jsem doma nenašel, Ale jak jsem v průběhu let zjišťoval, moje maminka trpí takovým tím shromažďovacím syndromem "To se bude jednou hodit" což by mohl být důvod mého setrvání v domácnosti. Jedna věc mii však stále není jasná, jak je možné, že i když jsem údajně adoptovaný, s bratrem jsme si tak podobní a dokonce trpíme stejným handicapem. V mé mysli tak vznikla další teorie. Moje maminka musela mému bratrovi brutálně fyzicky ublížit a způsobiit mu tak zranění která vyústila v trvalý handicap a to vše v zájmu toho, abych nepojal jakékoliv podezření o tom, že by moje matka nemusela být mou matkou. Navzdory občasným výkyvům v oblasti funkčnosti rodiny jsem prožil vlastně celkem spokojené dětství ačkoliiv jsem vždy trpěl a dodnes trpím žalostným nedostatkem přátel. Moment, který mnou v dětství otřásl snad nejvíce bylo zjištění, že jsem se narodil s Dětskou mozkovou obrnou, které přišlo v mých pěti letech . Už dříve jsem sice vnímal, že se od lidí ve svém okolí výrazně liším, ale do doby, než jsem zjistil, co se mnou vlastně je jsem nepovažoval za důležité se tím nějak zásadně zabývat. Když se na to dívám zpětně, vlastně mi toto zjištění bylo v životě více k užitku než ke škodě.

Ještě než jsem nastoupil do školy jsem byl společně s bratrem vyslán na ozdravný pobyt do Krkonoš. V té době jsem byl neuvěřitelně fixovaný na svou maminku a onen ozdravný pobyt měl být první zkouškkou samostatnosti. Vzpomínám na moment po tom, co jsme absolvovali s bráškou vstupní prohlídku a pžebírala si nás zdravotní sestřička, která nás měla uvést na oddělení. Ohledl jsem se po mamce, která byla k mému překvapení na odchodu, dělalo mi velkký problém pochopit, že následujících šest týdnů mám být obklopen cizími lidmi a spoustou dětí, které trpěly jak fyzickými, tak mentálními handicapy. Vypadalo to tam trochu jako v Xavierově škole z filmu X-Men (tím však nechci říct, že bych si připadal jako obklopený mutanty) ale v jistém smyslu toto zařízení jako Xavierova škkola takk trochu působylo, alespoň tedy na mě a to v tom smyslu, že jakmile jsem si na toto prostředí zvykl, došlo mi, že se ve společnosti všemožně handicapovaných lidí učím vyrovnat se s tím jak na tom jsem. První den jsem kompletně celý probrečel, Byl tam se mnou sice bráška, ale vzhledem k mé fixaci na matku mi to prostě nestačilo. Všech přítomných jsem se po několik následujících dní velmi stranil, dokonce jsem chodil spát mnohem dřív než jsem musel a to hlavně kvůli tomu, že jsem se domníval, že čím dřív půjdu spát, tím dřív mi pobyt uteče a zase se uvidím s maminkou. Postupem času jsem sii však na lidi okolo začal zvykat a snad i díky společnýn aktivitám jsem někkteré z nich začínal mít rád. Přijímali mě takového, jaký jsem a nekoukali na mě skrz prsty. Šest týdnů nakonec utelko jako voda a my jsme s bratrem měli jet domů. Přiznám se, že po tak dlouhé době strávené v ozdravovně se mi nakonec ani moc odjíždět nechtělo. Později jsem zjistil, že náš pobyt měl být ještě o dva týdny delší, ale tak, jako nám se stýskalo po domově, stýskalo se i naší mamince po nás a údajně si nás doslova vybrečela. Radost, jakou jsem měl když jsem po měsíci a půl maminku opět viděl se slovy snad ani nedá vyjádřit. Než jsme dorazili domů, myslím, že jsme jí museli vymluvit díru do hlavy, museli jsme se s ní totiž nutně podělit o veškeré zážitky a tak jsme kčičeli jeden přes druhéhoé a sdělovali jsme své dojmi, což nám mimochodem vydrželo ještě nějkolik dní po příjezdu.

Samotný příjezd byl svým způsobem zvláštní, jelikož jsme si opět museli zvykat na domácí prostředí a srovnat se s tím, že jsme vypadli z řádu, který nám byl v ozdravovně nastaven, takové přivykání alespoň mě trvalo nejméně čtrnáct dní. Pak už bylo zase vše ve starých kolejích.
Vzpomínám si, že narážet na to, že mě handicap v něčem omezuje jsem začal až s nástupem na základní školu. Jak známo, děti dokážou být neuvěřitelně zlé a to jsme si měli na vlastní kůži vyzkoušet během prvního stupně. Děti okolo nás nám dávaly výrazně najevo, že jsme jiní a že mezi ně nepatříme a to včetně našich spolužáků. Nebyli jsme na takový přístup zvyklí a logicky nám působilo potíže pochopit, proč je pro ostatní takový problém nás přijmout. Velmi často jsme chodili domů uplakaní, sám sebe jsem se často v slzách ptal "proč já?" Základní škola jako taková nám s bratrem přichystala velmi krušná léta. Tak jako zřejmě každé dítě s handicapem jsme se i my dva snažili nějak zapadnout a dokázat ostatním, že zase nejsme tak odlišní, to se však jevilo jako neskutečně obtížný úkol. Byly chvíle, kdy jsem z reakcí spolužáků a ostatních dětí získával dojem, že bych se snad měl soustavně omlouvat za to, jaký jsem, což je pro mě z dnešního pohledu absolutně nepochopitelné a absurdní. Ale aniž by mi to v té době docházelo, dostával jsem neuvěřiitelně hodnotnou lekci do života. Vzhledem k tomu, jak se spolužáci tvářili, když mělo dojít na jakoukoliv skupinovou práci mi bylo vždy jasné, že nikdo z nich nechtěl, abych byl zařazen zrovna do jejich skupiny. Tento přístup trval až do konce základní školy, takže jsem si během těch let vybudoval odpor vůči týmovým pracem. Ač se to zdá zvláštní, to nejhorší nělo teprve přijít.