ŽÍT, Aneb sonda do mé (ne)zajímavé existence #2

18. srpna 2017 v 21:35 | IRONNICK-94 |  hluboce osobní
Když jsme nastoupili do první třídy, spolužáci byli naší třídní učitelkou upozorněni na to, že máme jistá zdravotní omezení a že místo toho, aby se nám smáli by nám měli spíše pomáhat, lhal bych kdybych tvrdil, že se nenašlo pár těch, kteří si ono upozornění vzali k srdci a svým způsobem nám školní docházku dělali snesitelnější. Ve druhé třídě přišel opět čas našeho odjezdu do ozdravovny, na který jsme se samozřejmě těšili, po tomto pobytu však následovala operace a po nutné době potřebné ke zotavení opět ozdravný pobyt. To vše mělo samozřejmě za následek to, že jsme absolutně nestíhali dohánět látku, která se během té doby ve škole probírala a museli jsme proto opakovat druhou třídu. Nové třídě už se nikdo neobtěžoval vysvětlovat, jak by se k nám vzhledem k handicapu měli chovat, tam teprve začalo to správné peklo a doslova šikana, protože v nás noví spolužáci spatřovali nejsnadnější cíle. Vymýšleli mám všemožné hanlivé přezdívky a nabádali své kamarády ke stejně omezenému chování a ti se ve většině případů nechávali velmi snadno strhnout silou většiny. Ještě dnes mám v živé paměti situaci, kdy si na nás před školou počkalo několik lidí a značnou část cesty domů šli s námi, pokřikovali na nás a všemožně provokovali, došlo to až tak daleko, že mě hodiili obličejem do kopřiv a bráškovii málem zlomili ruku. Snad nejzvláštnější byl fakkt, že se v této skupince dětí objevila i jedna dívka, která ovšem na situaci začala nahlížet jinak ve chvíli, kdy kousek od nás spatřila svou matku. To byl také moment, kdy nás opustil i zbytek skupiny a my jsme pokračovali v cestě domů sice s pláčem, ale konečně sami. Sám nechápu, jak je možné, že i přes tyto zážitky ve mě přetrvala touha být přijímán ostatními, často jsem přemýšlel, jak to udělat, abych zapadl. Jakékoliv sporty nepřipadaly v úvahu a počítač jsme doma ještě neměli, takže jsme si se spolužáky nemohli vyprávět ani o hrách, jak bylo tehdy zvykem. Všechny tyto okolnosti z nás v té době dělali velmii asociální děti. Ale i to se nakonec ukázalo, alespoň z mého pohledu jako dobrá věc, začal jsem hodně číst, knihu jsem bral do rukkou kdykoliv byla možnost. Velmi dobře si pamatuji, že mou první přečtenou knihou byl Robinson, kterého jsem byl schopen číst několikrát po sobě a stále mě to bavilo, jako když jsem tu knihu otevřel poprvé. Psycholog nebo psychiatr by vám na základě této informace možná řekl, že to bylo proto, že jsem si sím připadal jako trosečník. A něco na tom možná je, v té době jsem o tom ale tak hluboce nepřemýšlel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama